První díl Nový život predátora
Nový život predátora
Divoce
se mi třásly ruce. V kapse jsem zašátrala po klíčích. Prsty jsem měla jako
z olova, divoce jsem jimi prohrabávala kapsu. Kde jsou ty zatracené
klíče?!
V hlavě
mi divoce vířily obrazy. Nedokázala jsem ukáznit svou mysl. Vždyť se to nedalo
pochopit! Co se to děje?!
Levou
rukou jsem si divoce třela ukrutně pálící místo na krku. Dva malé otvory, jako
vpichy, ale až hrozivě pravidelné! Ucítila jsem na prstech něco lepkavého. Ani
jsem nemusela odtáhnout ruku a podívat se co tekutina, která mi protékala mezi
prsty je: krev! Když jsem si to uvědomila, začala jsem panikařit. Ještě
zuřivěji jsem začala trhat kapsu. Konečně jsem ucítila chlad kovu a divokým
trhnutím klíče vytáhla z kapsy. Vrazila jsem klíč do zámku až zapraštěly panty,
když jsem se do nich opřela celou vahou, ozvalo se tlumené cvaknutí, když se
odemkl zámek, a dveře se rozletěly. Přibouchla jsem dveře a vběhla do bytu.
Vešla jsem do koupelny a vzápětí se lekla svého vlastního obrazu
v zrcadle.
Krk, kusy bílého obličeje, prsty a tričko byly
potřísněny tmavou krví, mou krví! Dlouhé černé vlasy přilepené k obličeji,
oči nepřirozeně tmavé v kontrastu s bílou pletí. V krku mě pálil
jakýsi neznámý pocit. Něco jako pocit hladu a žízně dohromady, bylo to ale něco
jiného a zcela odlišného od normální žízně.
Nedokázala jsem si to připustit. Prostě se to
vymykalo zdravému rozumu. Co tedy bylo to, co se se mnou dělo? Naprosto přesně
jsem věděla co se děje.
„Ne!“
zakřičel neznámý hlas v koupelně. Byl podivně zvonivý, ale zazníval
s jakousi hrozivou důstojností a skrytou hrozbou,v hloubi tónu se ozývalo
lačné vrčení, které pomalu sílilo a v hrdle mi rezonovalo.
Vzpomněla
jsem si na dnešní večer. Co se vše stalo. Vzpomněla jsem si jak jsem procházela
temnou uličkou, pak záblesky strachu ale také udivení, poté tvář pohledného
muže, který celý můj život převrátil naruby. Další pocit, bolest tak
silná, až mi tepalo ve spáncích a upadla
jsem na zem, a pak - hlas neznámého, podivně se podobajícímu mému novému
zvonivému. Mému nelidskému.
„Vše
bude v pořádku...“utěšoval mě tehdy „Neboj se. Jsi silná a tvé tváře je
škoda, aby zhynula, když tvůj lidský život zhasne. Pomohu ti. Nejsem člověk.
Jsem, jak vy lidé říkáte, upír. Ty se jím staneš také. Budeš jako já. Je hodně
možností, jak přežívat, bohužel to bude možné jen a pouze na krvi. Nevycházej
z domu za žádnou cenu, když si nebudeš jistá, že se dokážeš ovládnout a
neprozradíš naši komunitu. Nevcházej do slunečních paprsků-oslabují nás a velmi
rychle. A hlavně to nejdůležitější pravidlo: udržuj naše tajemství
v naprostém bezpečí. Za zradu je trestem smrt! Budeš žít navždy, ale
nemysli si, že tě nic a nikdo zabít nedokáže! Jsou tři způsoby jak zabít upíra.
První: stříbro, druhá: dřevěný kůl vražený do srdce a třetí: plameny a sluneční
paprsky vůbec. Také můžeš přijít o hlavu...a to myslím doslova! Dávej si pozor
a pamatuj...vždy je možné najít třetí cestu a nezabíjet zbytečné oběti. Buď
sama sebou, ale udržuj svou krvežíznivost na uzdě!“Při těchto slovech jsem se
zvedla z chodníku a utekla, přesto se mi ta slova zapsala do paměti jako
by mi je někdo do hlavy vypálil cejchem.
„Navždy...“vydechla
jsem do ticha koupelny. Prožívat věčnost...
Najednou
jsem ucítila bolest v ústech. Otevřela jsem je a uviděla dva špičáky
v dvojnásobné velikosti. Z jazyka mi tekla krev, stejne tak
z dásen a z vrchního patra.
Je to
pravda. Nelhal. Budu jako on.
Najednou
mi tělem projel záchvěv divokého vrčení. Pálily mě oči. Třikrát jsem zamrkala a
když jsem oči zase otevřela a podívala se do zrcadla, měly tmavě purpurovou barvu.
V hrdle mě pálil pořád ten pocit. Hlad a žízeň pospolu. Poddala jsem se mu
a poznala co je to. Otřásla jsem se při pomyšlení na chuť krve v ústech,
na to, že bych měla zabít člověka jako jsem já. Jako jsem byla já!
Pokusila
jsem se pohlížet na na mé za chvíli nové já z jiného pohledu. Kolik upírů
asi ve městě je?
Samolibě jsem sem pousmála, když jsem
pomyslela na to, že jako člověk jsem naprosto nevnímala svět kolem sebe. Můj
nový svět bude přece tak rozmanitý! Tolik nových barev, chutí krve, pocitů a
vůní a hlavně- žít navždy! Ale za jakou cenu! Vidět umírat blízké? Schovávat se
před světlem? Měnit si co několik let jméno, bydliště a celkovou identitu? Zabíjet lidi, kteří byli
mou rodinou, mým přístavem, když mnou zmítala bouře a já se jako bezmocná
polorozbitá loďka topila ve vlnách?Žít sama, nebo jen s dalšími upíry,
kteří sdílejí mé tajemství,radost a zároveň utrpení? Opustit rodiče a všechny
ty, co mě vychovávali, jen pro jejich vlastní bezpečnost?
Jak
mě toto pomyšlení bodalo u srdce, které spaloval divoký žár tak mocně, že jsem
se stěží udržovala na nohou a při vědomí.
Jako lidská dívka jsem se velice zajímala o
upíry a nadpřirozeno, ale teď, když se mě takové věci dotýkaly naprosto
bezprostředně, bez jakéhokoli ujištění, že mohu říci- To se mě, naštěstí,
netýká-jak jsem ještě nedávno říkala, se mě jímala hrůza. Jak mi to teď
připadalo dávno!
Dokáži
se vůbec ovládat? Dokáži udržet na uzdě své upíří pudy a nezabíjet vše živé
kolem sebe?
Zkroutila
jsem se do klubíčka na studených kachličkách koupelny. Chladily mi tváře a zima
jakoby pronikala i k stále se spomalujícímu srdci a pomalu tišila jeho
divoké bušení, jeho závod s neuvěřitelnou proměnou, která se stejně nedala
odvrátit. Nebylo návratu!
Z očí
mi proudy tekly slzy. V tratolišti na zemi se mísily s krví a splývaly
v jedno.
Srdce
ještě několikrát vydalo bolestný vzdech a pak se s posledním úderem
zastavilo zcela. Byl konec. Pryč byly šťastné doby růstu mého dětského těla a
duše! Pryč...pryč!
Už
to nejsem já...ne ten člověk! Změnila jsem se! A to doslova...
Pohlédla
jsem na prsty. Pod skvrnami krve zářila
bělostná kůže jako nová luna na zčernalém nebi.
Postavila jsem se a s výdechem otevřela
oči. Vzápětí jsem vyděšeně vyjekla. Mé oči změnily svou barvu na temně
karmínovou s nádechem purpurové. Obličej zářil stejnou bělostí jako kůže
na prstech. Rty dychtivě vystupovaly z hrozivé, ale přesto přenádherné
tváře.
Ale
byla jsem to já! Nemohla jsem uvěřit té změně! Jak jsem byla krásná. Jako
člověk jsem nevynikala oslnivou krásou, ale teď... Byl to naprostý opak!
Ve
vzduchu jsem cítila mnoho pachů.
Pozvedla
jsem obličej a nasála dychtivě kyslík do plic a opojovala se tím pocitem
vytříbenosti. Dokázala jsem přesně určit původy pachů vznášejících se kolem mne.
Vzduch byl prosycen sladkou a lahodivou vůní-lidskou vůní, která před okamžikem
patřila mně-hořkou vůní a podivným aroma, které mě tak lákalo, že jsem se málem
neudržela a nezačala kyslík ochutnávat jazykem, abych si aroma dostatečně
vychutnala.
Krev!
Při
pomyšlení na utišení spalujícího pocitu, který se mi jako zhoubná nemoc
zahnízdil v krku, jsem potěšeně a zároveň lačně zavrčela. Zvuk, který se
mi dral z hrdla, se odrážel od stěn koupelny a stoupal ke stropu. Sílil a
varoval před krvelačností nového tvora-predátora, zatím skrytého v úkrytu,
ale který se za malý okamžik chystal vydat za nicnetušícími oběťmi.
Horečně
jsem přemýšlela. Co
teď? Budu riskovat zdraví matky a otce, kteří se měli za několik hodin vrátit
z návštěvy přítele, na které jsem se za bouřlivé hádky odmítla
účastnit, zůstat doma a doufat, že se
udržím? Ne! To nemohu udělat! Co by se stalo, kdybych se neovládla?! Ale co
tedy? Asi mi nezbývá jediná možnost, než jít na lov!
Hluboce
jsem se nadechla a zase vydechla. Byla to jediná možnost, jak ochránit rodiče.
Odtrhla
jsem oči od překrásné dívky v zrcadle a uklidila koupelnu postříkanou
krví. Když jsem dokončila práci, vyšla jsem neslyšnými kroky z bytu a
přetáhla si kapuci přes hlavu. Vyšla jsem ven a nasála studený noční vzduch do
plic. Byl prosycen mnoha pachy, ale přes oheň v hrdle jsem je nevnímala.
„Nevycházej
z domu za žádnou cenu, když si nebudeš jistá, že se dokážeš ovládnout a
neprozradíš naši komunitu.“ Na mysli mi vytanula slova mého stvořitele.
Otřásla
jsem se a zaposlouchala se do ticha noci. Ticha? Jako člověk bych to tak označila,
ale teď jsem slyšela tlumený zvuk autorádia kilometry daleko, hádku manželů
v bytě panelového domu, bzukot včel a svist křídel mouchy vznášející se
kolem pouliční lampy, ba málem pohyb zemských desek. Byla jsem u vytržení.
Rychle jsem otevřela oči. Vše jsem viděla v nových a ostřejších barvách.
Viděla jsem smítka prachu poletovat v nočním vánku, každý záhyb kůry sto
metrů vzdáleného stromu, jednotlivé zrnka zeminy a mnoho dalšího. A slyšela
jsem ještě něco jiného... Stovky hlasů, které si povídaly samy pro sebe. Byly
nejisté, ale i odhodlané, vystrašené a překvapené, nerozhodné a křičící svůj
názor. Také hlasy, které se naprosto těm druhým odlišovaly, byly prosyceny
strachem o život, nápady na dobrý úkryt, některé analyzovaly očima oběť a teď
si samy pro sebe plánovaly útok.
Byla
jsem zmatená. Co se to dělo? Co byly ty hlasy v mé hlavě, které jsem
slyšela tlumeně mluvit, ale nemluvily na mne, ani mě neoslovovaly?
V hloubi duše jsem však cítila, že to nejsou slova, která někdo pronášel,
ale vlastní pocity, myšlenky a celkové nitro bytostí okolo mne. Takové hlasy mohla
pojmout jen v mysl, ucho je nedokázalo zaslechnout. Bylo to ale tak
neskutečné a skvělé zároveň, že jsem nevěděla co si myslet! Najednou jsem
necítila soukromí vlastní duše. Hlasy nepřestávaly mluvit a mě to velmi mátlo.
Kam se podělo mé oblíbené ticho a samota?
Vtom
se o slovo přihlásila Žízeň. Potřásla jsem hlavou a snažila se odehnat dotěrné štěbetání.
Nešlo to. Bylo zde pořád.
Vydala
jsem se do nedalekého lesa za domem. Nejprve jsem pomalu a tiše našlapovala,
ale po chvíli se dala do běhu. Ta rychlost byla neskutečná! Letěla jsem nocí.
Mé kroky dotýkající se země nebyly vůbec slyšet. Vše jsem ale viděla naprosto
ostře, nic se nezměnilo.
Ovládlo
mě opojení z rychlosti a ještě jsem přidala. Vtom jsem se ocitla
v lese. Proplétala jsem se mezi stromy a asi po tříminutovém běhu
zastavila u kořenů mohutné borovice, vystupujících ze země a jako hladové prsty
se zvedající k obloze. Hlasy poněkud utichly, ale dva něžné a nasládlé se ozývaly
čím dál silněji, až mi duněly v hlavě, jako dva velké bubny
v uzavřené místnosti. Vzduchem se směrem ke mně linula lahodná vůně dvou
lidských bytostí. Slyšela jsem dvě tepající srdce. Byli to muž a žena. Nejspíš
zamilovaný pár procházející se při měsíčku. Ušklíbla jsem se a zaposlouchala se
do jejich kroků. Byli blízko. Asi kilometr ode mne.
Polačila
jsem vrčení a neslyšně se plížila blíž. Cítila jsem v ústech záplavy slin
a jakéhosi jedu.
Po
chvíli jsem se skryla za stromem a pozorovala mladý pár procházející se ruku
v ruce lesem. Žena měla krátké, na ramena dlouhé, kaštanové vlasy, průzračné
oči a jemné rysy. Byla vlastně celkem pohledná... Muž měl krátké, také
kaštanové vlasy mírně tmavšího odstínu, hnědé oči a silně vystupující lícní
kosti. Z páru vyzařovalo čiré štěstí a láska.
Budu je muset zabít oba, ale jak se mi to
příčí! Takoví mladí a šťastní... Ale kdybych nechala jednoho z nich
naživu, mohl by prozradit co doopravdy jsem. Monstrum! Zrůda! Ano musím to udělat. Zabiju je oba a utiším
ten krutý žár! Myšlenky mi letěly závratnou rychlostí myslí
a touha po krvi, zvítězila nad soucitem.
Vystoupila
jsem z šera, který tvořila obrovská koruna borovice. Pár se zastavil a
nedůvěřivě si mě prohlížel. Zpoza lemu kapuce jsem si je zkoumavě měřila. Ještě
nikdy jsem na lovu nebyla, ale přesně jsem už věděla, jak přetrhnu vlákénko jejich
křehkého lidského života.
Stáhla jsem si kápi z hlavy a pohlédla
jiskřícíma hladovýma očima na náhle vyděšené milence. Začali ode mne ustupovat.
Žena náhle vyjekla, zakopla o kořen a upadla. Muž na ni starostlivě pohlédl,
pomohl jí vstát a hrubým hlasem na mě vykřikl: „Kdo jste?! Co chcete?! Nechte
nás na pokoji a běžte si po svém!“ Znovu pohlédl na svou přítelkyni a zlostně
si mě měřil.
Já
jsem však mlčela a vyčkávaje na vhodný okamžik se pohupovala na patách. Vtom
muž prudce vykročil proti mně a já už jsem na vhodnější okamžik nečekala.
Divoce jsem zaryčela a vrhla se mu po hrdle. Ten se vyděsil a zděšeně vykřikl.
Bylo však již pozdě! Úplně se mne zmocnily lovecké pudy.
Zanořila jsem špičáky do krku přesně na místě
krční tepny. Krev mi vystříkla na obličej a pocákala mi oblečení- už tak
špinavé. Oběť sebou ještě několikrát zacukala a pak se tlukot jejího srdce
zastavil nadobro. Muž byl mrtev. To ještě posílilo mou lačnost a rozzuření.
Zvedla
jsem hlavu a pohlédla na ženu stojící opodál. Zaslechla jsem její myšlenky.
Byly plné zármutku, strachu a smíření s přicházející smrtí.
„Ďábel...“šeptala otupěle. Rukama si zakrývala ústa a s hrůzou sledovala
jak k ní vyrážím a nořím zuby na stejné místo, jako jejímu milenci. Ženino
tělo bez jedniného výkřiku nebo stenu sebou několikrát zaškubalo a poté se také
podvolilo smrti, která kolem ní stahovala své sítě, a já jsem se nasytila její
krví. Poté jsem přešla k mrtvému tělu muže a vysála mu všechnu krev.
Když
jsem byla dostatečně nasycena, a oheň v hrdle se značně utišil, odtáhla
jsem bez jakékoli námahy těla pod stromy a ještě potrhala a značně poranila
jejich těla zakrvácenými špičáky, aby to vypadalo, jako útok divokého psa nebo
vlka. Lidé se nebudou zajímat, kdo doopravdy zavraždil zamilovaný pár.
Potěšeně
jsem zavrčela a otřela si rukou ústa od
krve.
Musela
jsem si pospíšit, abych se stihla upravit, než přijedou mí rodiče. Vyrazila
jsem zpět k domovu rychlým a neslyšným během posíleným čerstvou chutí
krve, kterou jsem cítila v ústech.
Tak
začínal můj nový život. Již ne život oběti, ale predátora lačnícího po krvi!
Komentáře
Přehled komentářů
No ani bych neřekla..vlastně je mi takových lidí líto. Nic nedokáží, ale kritizují práci ostatních.
for Alira
(Wendy, 13. 1. 2010 18:53)Pro informaci je to psané v ich formě jestli víš co to jexD a navíc vůbec nic jsem neopsala zaprvé, zadruhé není snad účelem čtenáře vtáhnout do děje? A zatřetí nečeti-nekritizuj. Toť vše. Kdo je tady psychopatxD. Alespoň nekritizuju výtvory ostatních co nic neumí, jen kerují.
DRSNEEEE
(pajus, 10. 1. 2010 11:22)Vendy to se ti povedlooo moc krasne moc moc moooc to bych chtela zazit jen bych rychle a nebezpecna a newim jaky inteligent tady pise ze jsi psychopat.... neres ju....uz se tesim jk budu cist dal:)
ROZBRESK
(Alira, 10. 1. 2010 10:55)a nebo to je jak rozbresk:D no jooo inspirace je inspirace:D se divim ze jsi to vsechno z tama neopsala uz to je tak stejne skoro takze by nebyl rozdil
hahahaha
(Alira, 10. 1. 2010 10:51)no delas jako kdybys to sama zazila blbost..:D takova psychopatka:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D:D
....
(Wendy, 14. 1. 2010 18:54)