Pátý díl Smrt v temnotách
Smrt v temnotách
Můj život se pomalu vracel do starých kolejí.
Ustrašená, bytost zrazená životem se změnila na sebejistou dívku. Po boku mého upíra jsem věděla, že dokážu naprosto vše.
Stala se ze mě krásná upírka se sněhově bílou pletí, krásnýma zlatavýma očima a ostrými zuby, kterými bych dokázala překousnout železo.
Zase jsem začala chodit do školy. Když jsem tanečním krokem s lehkým úsměvem na rtech kráčela po chodbě, studenti se za mnou otáčeli a obdivně pohvizdovali. Na jednu stranu mě toto obdivování potěšilo, na druhou jsem přesně věděla, že kdyby někdo z nich věděl kdo doopravdy jsem, nepotěšila by je má blízkost alespoň na třicet metrů, ba celkově má přítomnost v místnosti. S vyděšeným křikem by utekli a druhý den by se ze školního rozhlasu ozval praskavým zvukem hlas, že se několik studentů odstěhovalo do zahraničí, někam hodně daleko.
Potichu jsem se uchichtla a dál kráčela po chodníku vedoucího krajem cesty směrem k našemu domu.
Začala jsem si zvykat na obdivné pohledy mužů všeho věku a závistivých očí každé ženy. Ale všechna tahle závist a obdivování mělo přirozeně i svou stinnou stránku. Mým společníkem byl oheň. Neustávající plameny požáru mě šlehaly do hrdla pokaždé, když mi lehký závan větříku přinesl ty sladké vůně. Byla jsem však již zkušená, a dobře jsem věděla, že jedno klopýtnutí nad hlubokou propastí a spadnu do jejích hlubin. Mým cílem bylo stát se hodnou a civilizovanou upírkou, abych neohrožovala náš klan, sebe, ale hlavně toho, koho jsem milovala nade vše na světě. Byla jsem pro něj schopná naprosto všeho. Každá buňka v mém novém silném těle naprosto přesně věděla, koho potřebuje, koho miluje. Mého Upíra.
Připadalo mi naprosto nepochopitelné, nemožné, jak jsem dokázala žít těch několik týdnů bez něj. Naprosto sama se svým břemenem na bedrech. Byl div, že jsem se dokázala ovládnout, a nezabít svou matku, když se mě téměř každý den ptala, co se děje. Její přítomnost mi rozpalovala jícen do neskutečného žáru. Ale vydržela jsem až do jeho návratu. Pamatuji si přesně, jaký pohled byl v jeho očích, když mě poprvé uviděl proměněnou. Ve tváři se mu objevila bolest a byla jsem si jistá, že se cítí být vinen za konec mého života. Já jsem však byla nejšťastnější po jeho boku a nikdy už nechci, abychom se rozdělili. Nepřežila bych život ve světě, kde neexistuje on. Kde vím, že nespatřím nic, co by ukazovalo na jeho přítomnost.
Nicméně musela jsem si projít obdobím, kdy jsem byla sama a jen ztěžka odolávala pachum lidské krve. Stala se ze mě naprostá psychická troska a už jsem nevěřila vůbec nikomu. Vyhýbala jsem se matce, skoro nechodila domů a veškerý čas jsem trávila v lese, kde se ty sladké, neodolatelné pachy držely ode mě dál a já byla obklopena vůní lesa.
Ale po několika týdnech přišel Kirraw. Začal mě učit zvyklostem a pravidlům života nemrtvých. Při jeho vyprávění o životě jsem zapomínala na okolní svět. Existoval pro mě jen on. Všechny zvuky kolem utichly. V uších mi zněl jen jeho nádherný rezonující hlas.
Sedávali jsme spolu v lese za jakéhokoli počasí. Naše odolná kůže by nás nezradila ani v nejhorších chvílích, kdy si příroda zkouší, co dokáže. Mezi námi nebylo zábran, kromě zdí obklopujících naši mysl. Několikrát jsem se pokusila proniknout tou silnou hradbou, která chránila jeho myšlenky, ale pokaždé jsem okusila hořkost neúspěchu. Jsem si jistá, že mé chabé pokusy pocítil, ale neptal se mě, proč se snažím proniknout do jeho mysli. Možná mě chápe. Možná se cítí kvůli jeho odchodu, když jsem jeho pomoc nejvíce potřebovala, provinile a jeho loajalitou k mé zvědavosti se snaží vyrovnat alespoň část jeho viny.
Má zvědavost byla vlastně více než oprávněná. Neřekl mi skoro nic o jeho minulosti. Jen chabé utěšovatele všetečných otátek jako : „Byl jsem celou tu dobu sám.“ a „Jen temná část mého života, protože jsem byl nucen žít bez tebe, a poté tě naprosto nezodpovědně opustit, když jsi nejvíce potřebovala mou pomoc. Nemohu žádat o tvé odpuštění, protože si ho nezasloužím. Má vina je moc velká a není možné ji jakkoli smazat.“
Trápila mě jeho zamlklost v tomto ohledu a bolest v očích, kdykoli mluvil o jeho náhlém odchodu, ale nechtěla jsem mu působit jakoukoli bolest, a tak jsem na nějaký čas svou zvědavost ukojila, a dál si lámala hlavu nad jeho životním příběhem.
Kráčela jsem dál po chodníku rychlým elegantním krokem a srdce mi plesalo nad celým mým novým životem. Byla jsem naprosto spokojená...až do té doby, kdy do mého šťastného života zasáhl můj naprosto zbytečný a osudný čin, který, jak jsem posléze na vlastní kůži okusila, měl opravdu velké následky.
Zahnula jsem do postranní uličky, moc úzké, aby jí mohla projíždět auta. Všude kolem mě bylo ticho. Stíny šplhaly po starých pouličních lampách a krčily se v rozích, kde byly nejtemnější. Jako smrtelník bych se asi schoulila po nárazu ledového vichru, který mi ze tmy přišel vstříc, já jsem však skoro nic necítila. Jen jemné pohlazení po kůži.
Očima jsem zkoumala temnotu, když jsem zaslechla skoro z konce ulice hrubé hlasy tří mužů. Vtáhla jsem pachy, které mi donesl vítr. V hrdle mě bodl můj „přítel“ Oheň, to mě však nepřekvapilo. Nebyla jsem hladová, upoutalo mě však něco jiného. Cítila jsem zápach potu a něco jako chvějivé vlny, které mi až příliš připomínaly chtíč a mužskou touhu, ne však touhu z lásky, ale násilí. Jemné vibrace postupovaly až ke mně a já jsem je dokázala zahlédnout, jak se odrážejí od šedých otlučených stěn starých panelových domů.
Nelekla jsem se, nýbrž pokračovala dál. Našlapovala jsem tiše, a když jsem se vynořila za zády jednoho z mužů, jeden z nich hlasitě vykřikl.
Uchichtla jsem se, protože jsem si představila, jak se vynořuje bíla postava ze stínu, jejíž kroky jsou naprsosto neslyšné.
Odkašlala jsem si, abych dala najevo, že chci, aby mi muž ustoupil z cesty. Překvapeně se otočil a v očích se mu objevil obdiv a záchvěv touhy po mé kráse. Necítila jsem se dotčena, tuto reakci jsem až příliš důvěrně znala a zvykla jsem si. Neustoupil však, jen stál a dál na mě obdivně hleděl a sjížděl očima celé mé tělo.
Začínala jsem být netrpělivá.
„S dovolením prosím.“ řekla jsem a snažila se protáhnout se kolem něj. Oni však zřejmě neměli v úmyslu pustit mě dál.
„Ale slečno, kam pospícháte? Nechcete se přidat k nám?“ Jeho vtíravý hlas mě rozpaloval. Cítila jsem, jak se mi samovolně zatínají ruce vpěst, a v koutcích mých očí a po okrajích mého vidění se mi začala prostírat rudá mlha.
„Do toho vám nic není a hned mě pusťte! Pospíchám. Nebo si mám prorazit mezi vámi cestu sama?“ Můj zvonivý hlas nabíral na hlasitosti a hněv v něm byl teď více než zřetelný. Chlapi se po sobě podívali a šíleně se rozesmáli. Očividně jim má slova byla pro smích a nevěřili, že by se „křehká“ dívka jako já dokázala postavit třem urostlým mužům. Já jsem však nebyla ta křehká a zranitelná dívka, za jakou mě považovali. Přepočítali se a jeden z nich na to měl za chvíli šeredně doplatit.
„Ale jistě dámo, hned vás pustíme, když tak pospícháte.“ Mluvčí ustoupil a po něm i ten, co si mě stále prohlížel. Ruce natáhl v pobízivém gestu a ukazoval mi „galantně“ cestu dál.
Pomalu a obezřetně jsem vykročila, ale vtom se mi znovu pokusili zabránit v cestě. Zase se ulicí rozléhal posměšný a vítězný smích.
„Ale no tááák. Copak jste si myslela, že vás tak snadno propustíme? Takovou krásnou dámu?“ Z hrdla se mi dralo temné vrčení. Byla jsem ochotna porušit můj závazek v abstinenci lidské krve. Muž se lekl a o kousek ustoupil. Vítězný arogantní úsměv se však z jeho tváře neztratil.
„Tak které části jsi nerozuměl ty pitomče?! Okamžitě mě pusť!“ Začínala jsem křičet a tichou ulicí se rozléhal můj hrozivý a rozzuřený hlas. Zakroutil hlavou.
Rudá mlha se rozprostřela po celém mém zorném poli a já jsem doslova viděla rudě. V hrudi se mi vzdouvaly rezonující vlny a stoupaly výš, kde se měnily v rozzuřené vrčení. Ztratila jsem kontrolu.
Když jsem se ale chystala skočit mu po hrdle a smazat ten arogantní úsměv z jeho tváře, chytily mě nečekaně zezadu čtyři paže za ruce a pokoušely se mě strhnout na zem. Ve zlomku vteřiny jsem se otočila, vytrhla mé paže ze sevření a odhodila dva muže zkoprnělé úlekem z mých bleskových a silných reakcí několik metrů daleko. Slyšela jsem, jak se Mluvčí otočil a snaží se ulicí zpět prchnout. Rozzuřená a zbavená jakékoli sebekontroly jsem se mou upíří rychlostí vrhla za ním. Neutekl daleko. Proletěla jsem kolem něj a zastoupila mu cestu. Vykřikl děsem a snažil se utíkat na druhou stranu, já jsem jej však strhla za cíp bundy na zem. Oči mi tmavě purpurově plály a přes mlhu jsem skoro neviděla, zuřivost mě však neopustila ani tehdy, když jsem se sklonila nad ječícím mužem. Když mi pohlédl do očí, rozšířily se mu zorničky strachem a on znovu řval z plných plic. Riskovala jsem, že jeho zběsilý křik někdo uslyší a půjde se sem podívat, já jsem se však nemohla vytrhnout z lovu. Zasyčela jsem a odhalila špičáky zvětšené do dvojité velikosti. Když spatřil mé smrtící nástroje, i když jsem si myslela, že více než teď křičet nemůže, hlasitost a děs v jeho hlase stoupl a nepříjemně se mi rozléhal v hlavě. Začal se třást a po krku a spáncích mu tekl pot.
Jeho pach, zesílený strachem a potem, mě neskutečně pálil v krku. Malá nepatrná část mysli se vzpouzela. V hlavě mi křičel naléhavý hlas, ať jej pustím, ale druhý hlas tvrdil, že když ho nezabiju, bude vědět, kdo jsem. Ale ani jeden hlas nedokázal přehlušit vrčení, které se mi rodilo v hrudi a temným a hrozivým rezonováním vycházel až do hrdla, kde byl smíšen s lačností po krvi a obrovským vztekem.
Nedokázala jsem kontrolovat sama sebe, svou mysl, vůbec nic. Už jsem dál nemohla snášet ten oheň, jeho křik, silný pach, rudou mlhu a tu hádku v mé hlavě. Udělala jsem něco, co bylo asi největší chybou v mém životě.
S lačným výkřikem jsem odhalila zuby a zanořila je do měkkého, potem zalitého a sladce vonícího hrdla. Nejprve jsem ucítila, jak mé zuby pronikají sametovou narůžovělou pokožkou a kráji ji jako by to byl měkký sýr, nemusela jsem vyvíjet skoro žádnou sílu. Pak se mi do úst vhrnula životodárná kapalina každého člověka, která jediná mě a všechny upíry udržuje při životě, a je tak vzácná a tak zakázaná. Krev byla horká, plná sladkých a slaných chutí, dokonalá symfonie pachu a příchutí. Divoce a lačně jsem ji polykala a ona se mi rozlévala v ústech a poté pokračovala. Hřejivě mi klouzala do krku a hasila neustávající oheň. Takovou slast jsem ještě nikdy nezažila. Jako když zaprší na suchem popraskanou půdu, a rostliny vodu lačně hltají, jako když se po zadržení dechu můžete znovu nadechnout. Polovina mé mysli a těla se vznášela v blahu, plula na proudech radosti a vychutnávala si tu chuť, ale druhá polovina se obávala, probíhaly jí temné předtuchy a hlavně velmi silný pocit provinění a zklamání toho, koho jsem milovala. Co si o mě pomyslí? Bude mě stále chtít, když jsem ho takhle zklamala, a všechna jeho snaha ochránit mě před prozrazením přišla vniveč?
Bleskově jsem se odtrhla od prýštící krve a s odporem pohlédla na dvě ranky, dva pravidelné vpichy. Život a teplo uníkající z bezvládného těla mizely jako ta krev, co vytíkala z ran. Jako bych cítila jemné kmitání ve vzduchu, jak z muže, který si zahrával s osudem, odcházela duše a stoupala k nebi.
Z očí mi proudem tekly slzy, když jsem přiložila dva prsty pod spodní čelist na zkrvavený krk a marně hledala tep. Jako rozumu zbavená jsem křičela, a cloumala se studeným tělem. Křičela jsem vztekem, rozzuřením nad sebou a nad mým odporným činem. Křičela jsem na něj ať se okamžitě probudí, ale nic z toho nemělo smysl. Znovu jsem třásla s mrtvým tělem a obličej zkroucený v posledním záchvěvu strachu a smrtelném výdechu se kývala na zohaveném krku.
Znovu se ve mě vzedmula vlna hněvu. Vyskočila jsem na nohy a mrtvolu odhodila několik metrů dál, kde s tlumeným „žuch“ dopadla na kachličky. Hnusila jsem se sama sobě, nehty jsem ryla do stěn kolem sebe a mým tělem otřásala směs vzlyků a křiku. Rudá mlha byla pryč, nahradil ji však strach a provinění. Byla jsem zrůda! Nedokázala jsem se ovládnout a zmařila jsem lidský život, tak jako byl můj ukraden. Nedokázala jsem si odpustit. Už nikdy...
Najednou jsem si vzpoměla na další dva muže, které jsem po jejich chabém pokusu strhnout mě na zem, odhodila za sebe.
Rychle jsem se otočila, ale na místě, kde měla ležet dvě omráčená těla, zel prázdný prostor. Tělem mi projel záchvěv šíleného úleku a děsu. Naprosto přesně jsem věděla, co to znamená.
„Ne!“ Můj výkřik se nesl k výšinám a ozvěna násobila to zoufalství na mnoho dalších. Ustrnula jsem na místě a hlavou mi vířily obrazy. Lidé pronásledující mne s kůly v rukou, útěk a konec života „na výsluní“.
Oči jsem měla rozšířené děsem, nemohla jsem se pohnout. Jak mohl tento den takhle skončit?!
Konečně se ve mě probudily pudy sebezáchovy a já jsem vyrazila tou největší rychlostí, jakou jsem dokázala v panice vyvinout, řítila do bezpečí. Tou nejkratší cestou jsem doběhla do jediného mého útočiště, které bych mohla po mém naprosto zbytečném a zrůdném činu ztratit. Bylo to naše místo! Nedovolím nikomu pošpinit čistotu naší přítomnosti. Má mysl se automaticky připravovala na nejhorší. Na smrt a ztrátu milovaného. Nedokázala jsem najít kladné východisko. Byl to konec všeho krásného, co mě potkalo v mém krátkém šťastném životě.
Šílenou rychlostí jsem se proplétala mezi stromy. Zapomněla jsem na svět okolo sebe a střemhlavě letěla co nejdál od krvavé ulice. Od místa, kde se otočil můj svět naruby. Kde se všechno změnilo.
Doběhla jsem na naši mýtinu a rychle se zastavila. Seděl pod stromem na jehličí a upřeně pozoroval špičku své boty. Čekal na mě a jeho tvář vypadala zamyšleně. Pomalu zvedl hlavu a tváří mu projelo žděšení, překvapení, bolest, zklamání a něco, co mi vzdáleně připomínalo opakování osudu. Nedokázala jsem snést ten obviňující pohled plný bolesti a zklamání. Vyrážel mi díru v hrudi a trhal mi srdce na dva kusy, které pomalu odumíraly.
Otočila jsem se a vyrazila zpět. Běžela jsem co nejdál od něj, ode všeho. Potřebovala jsem být sama a přemýšlet o budoucnosti. O tom, co jsem udělala. O tom, že jsem zabila, a ukradla jednomu člověku duši a údery jeho slabého srdce, které by ještě dlouho zněly, kdybych se dokázala ovládnout.
Dostala jsem se na neznámá místa, ale běžela jsem dál hnána strachem a vinou. Z očí mi prýštěly slzy, takže jsem málem neviděla, kam běžím, ale bylo mi to jedno. Existovala jsem jen já a můj strašlivý čin uložený na doživotí v mém srdci a vyrytý do mé mysli, do mého svědomí a paměti.Všechno mě to provázelo a provázet bude do konce mé existence. Ničeho jsem se nedokázala zbavit a ani jsem nemohla, nedokáži se toho zbavit nikdy. Nikdy! Neodpustím si, jsem vinna, vinna a není způsobu, jak se z mého činu ospravedlnit. Ani nedokáži. Nikdo to nedokáže.
Ale teď, jediné, co jsem chtěla, co jsem mohla, bylo utéci co nejdál od mého osudu. Od všeho co na mě bude čekat. Co nejdál od temné části mého osudu. Od smrti a od krve.
Hlavně pryč!...
Komentáře
Přehled komentářů
Je to povídka, co jsem sama napsala...díky:)
happyend
(Wendy, 7. 4. 2010 13:24)Já se právě nemůžu rozhodnout jestli mám udělat happyend anebo zabít buď Kirrawa nebo Arawel...ale asi se přikloním k happyendu :)..nemám srdce na to rozdělit je! A taky nemám jasno v počtu dílů. Ale asi udělmá ještě dva...
happyend
(kika, 6. 4. 2010 20:35)hej já chci happyend please!!!!!je to moc hezkyyyy ae chci aby to skončilo hezky....
povídka
(Wendy, 24. 4. 2010 21:08)