Život je krutá zkouška.

Souboj hrdosti s rozumem

Bylo to už tak dávno, co byl Sahlir člověk- mohu-li to tak říci.

Uběhl necelý rok od události-za-kterou-se-nikdy-nepřestanu-proklínat. A má to na svědomí ten zplozenec pekla, vyhrhel ďáblovy říše, vtělesnění satana! Ty proklaté Bestie! Krvelačné zrůdy bez srdce, nebo – a to je ještě horší - se srdcem, které už nebije. Je tiché a tvrdé jako z kamene, studené a bez soucitu; bez vzpomínky na to, že také bývali zranitelnými lidskými bytostmi. Ne, ty obludnosti nemají city ani racionální myšlení! Jednají pouze voláním svého instinktu, své lačnosti po krvi, své neutuchající touhy zabíjet, vidět pohasínat oči oběti, tuhnout tělo, slabě poskakovat srdce v poslední snaze žít. Nikdy je nepřestane nenávidět. Nemá na vybranou! Buď zemře on, nebo Bestie! Byl odhodlaný... věděl, že to dokáže. Nebál se bolesti ani smrti. Poháněla ho touha pomstít se, pomstít svou rodinu, kterou tak miloval a kterou tak zklamal. Nedokázal je ochránit a za to se nenáviděl. Pohrdal jakoukoli vraždou, ale teď byl odhodlaný skoncovat se zrůdnou existencí upírů. Musí se mu to povést! I za cenu svého vlastního života, vůbec mu na něm nezáleželo. Smrt by pro něj byla vysbozením z pekla samoty, ale měl úkol, poslání, které prostě musel splnit. Pomsta bylo to, co dosud drželo při životě!

Divoce oddechoval a hnal se kupředu. Tiše a obratně se proplétal hustým porostem. Neustále kontroloval stopu, kterou sledoval. Nesmí ji teď ztratit, už je skoro u cíle.

Už skoro rok sledoval stopu Bestie. V podobě vlka se hnal krajinou neohlížejíce se na její krásu, nebo kde se právě nachází. Poháněla ho touha po pomstě, po krvi vraha.

Stalo se to jednoho prosincového dne. Zimní slunovrat se blížil; dům byl plný radostného očekávání. Celá vesnice se ponořila do zimní pohody a vyčkávala vrchol roku. Jeho rodina se choulila u krbu. Matka, otec a tři sourozenci: sestra a dva bratři. On byl ve vesnici za zábavou,s kamarády prohýřili skoro celou noc a za to zaplatil krutou cenu.

Vrátil se pozdě v noci. Co v domě našel, ho poznamenalo na věčnost.

Na zemi leželo všech pět nejbližších, vysátých, bez duše, bez života, s tichým srdcem, pohaslýma očima, s ústy pootevřenými v němé hrůze. Se slzami v očích poklekl na zem. Byli pryč, pryč a nikdy už se nevrátí. Tak je miloval, byl pro ně vším a zatím je tak zklamal! Zničil vše jen kvůli zábavnému večeru. Kdyby býval byl zůstal doma s nimi, dopadlo by to možná jinak, dokázal by Bestii zabavit tak dlouho, aby mohli uprchnout, položil by za ně život a místo toho...

V podobě vlka se dál hnal tichým listnatým lesem, přeskakoval padlé kmeny a říčky neustále chvátající dál a dál, šplhal do svahů a zase sbíhal dolů, pádil ze všech sil. Srst za krkem se mu ježila námahou a větrem, který mu pročesával černý hustý kožich, jazyk mu visel z tlamy, rychle a namáhavě oddechoval.

Už od dětství znal svůj úděl, který musel zastávat každý mladý muž Achanuatského klanu. V překladu starého jazyka značí Achanu-at - Vlčí děti. Věděl, že bude muset chránit svou vesnici před krvelačnými upíry, kteří zapomenou, čí je toto teritorium a začnou se ve vesnici roztahovat. Věděl, že mu jeho úkol uložili Dávní Bohové, ale on se s tím nemohl smířit. Vždy si vlky představoval jako krásná a ušlechtilá stvoření; myslel si, že žijí v míru v hloubi lesa, ale když slýchával ustrašené sedláky z okolních vesnic, jak vyprávěli, že jim vlci unesli právě narozené batole, že jim kradli ovce, nebo že se potulují kolem a jako zákeřní vrazi čekají, až jim do drápů a tesáků padne nevinná oběť, začal mít pochybnosti, poté začal protestovat a pak se začal nenávidět.

 Svého úkolu se děsil a radoval se zároveň. A neděsil se zbytečně: zklamal a nikdy si to nepřestane vyčítat, až do své smrti se bude proklínat!

Po smrti rodičů se začal všem dosavadním přátelům vyhýbat, bál se jakékoli společnosti. Stokrát vyhazoval dopisy přející upřímnou soustrast a nabízející útočiště; trhal je a pálil, ale každé ráno pod otvorem na dopisy na temi ležely další.

Kdyby dokázal alespoň na chvíli odhodit vinu, která ho jako obrovský kámen přivázaný ke kotníku stahoval ke dnu černého jezera samoty, možná by se i rozmýšlel, jestli nepřijme velkorysé nabídky známých, a nenavštíví je, ale nebyl toho schopen. Utápěl se v pochybnostech, ve vině, kterou na sebe stále kladl, a trápil se otázkou: „Co by se stalo, kdybych tam tehdy byl...?“

Nevycházel z domu, nejedl, nepil, ba ani nespal. Byl strašně vyhublý, tmavě hnědé vlasy se mu lepily k sinalé tváři, pod očima měl obrovské fialové kruhy, oči mu pohasly a úplně ztratily jiskru a chuť do života, měl teď lhostejný pohled; kdysi pohlednou tvář posmutnělou a stáhlou bolestí, která mu čím dál víc doléhala na srdce a nesnesitelně ho tížila. Už zapomněl, jaké je to být vlkem a chladnými nocmi se prohánět lesem; zapomenout na starosti lidského života. Nechat si vánkem čechrat srst barvy půlnoční oblohy, chladit si rozpálené tlapy o studenou zemi, na tváři cítit noční vzduch a na jazyku sladké vůně lesa, poslouchat zvuk vlastního srdce a dechu, nechat se unášet přírodou a jejími zvuky a pachy, ukolébat se rychlostí běhu, ukolébat se samotou a radostí ze života, pocitem, že má někoho, kdo ho miluje bez ohledu na to, co je.

 Nikdo takový už ale nebyl a on se teď užíral samotou, prázdnem, které ho obklopovalo. Zapomněl na své staré já: teď z něho byl zahořklý mladý muž zrazený životem, s jedním přáním: zapomenout na vše a odejít ze světa. Tolikrát prosil Boha, aby si ho vzal s sebou a nenechat ho už se dál trápit, ale ten jen dál sídlil ve svém království a na obyčejného mladíka se neobrátil.

Po nějaké době, když už i čas byl pro něj bezvýznamným pojmem, odešel smutek a pocit viny a nahradila je touha po pomstě, strašlivý vztek a nebývalá síla.

Vyřítil se z domu, vběhl do lesa a tam se hned přeměnil ve vlka. Rychle našel stopu Bestie, kterou k smrti nenáviděl; i když byla již dosti stará, a hnal se po ní.

Už si ani nevzpomínal, jak dlouho stopu sledoval, když náhle neočekávaně změnila směr. S čumákem těsně u země ji sledoval, až k dosti velkému městu a protože se nechtěl změnit zpět v člověka a poddat se lidským pocitům, zůstal v těle vlka a obezřetně město obcházel a teď si i konečně všiml, že se počasí od jeho začátku pronásledování úplně změnilo. Vzduch byl prosycen pachy léta. Z nedalekého smíšeného lesa se nesl zpěv ptáků, země už nechladila rozpálené tlapy od rychlého běhu, bylo vedro k zalknutí a jemu bylo v hustém kožichu šílené vedro. Nemohl však za žádnou cenu vzdát své pronásledování! Místo toho, aby polevil, zvýšil svou ostražitost a s ještě větší vervou hledal stopu, která by se mohla náhle objevit u kraje města, a vést pryč. Nesměl nechat Bestii uniknout!

Dny se táhly dál a on stále obcházel město. Věci začínaly být podezřelé!

 Když ono vyčkávání trvalo alespoň tři týdny a když vlkodlak znovu nabyl své síly, ucítil známý pach upíra u západního okraje města. S potěšeným vytím se po ní rychle pustil a pronásledování začalo nanovo...

Vlk ženoucí se podzimní krajinou klopýtl o vyčnívající kořen a s překvapeným vyštěknutím upadl do malé prohlubně mezi kmenem a kořeny vzrostlého dubu. Rychle znovu vyskočil na nohy a zavětřil ve vzduchu.

Stopa se už alespoň dva týdny stáčela jiným směrem, než na sever. Stále jemně, ale jistě mířila na západ a ničím se neodchylovala. Upír se očividně snažil vlka zmást, aby jej nenapadlo mu nadběhnout a proto neuhnul z cesty hned, ale jen se jemně a pomalu stáčel zamýšleným směrem.

Vlk se znovu rozeběhl, ale vzápětí ucítil strašnou slabost v končetinách, div že se udržel na nohou a znovu se nesvalil do listí. Udiveně zastavil a těžce oddechoval. Takovou únavu ještě nikdy nepocítil, ale teď, když si uvědomil, že je u konce se silami, se zamyslel nad Bestiiným počínáním.

Už dva týdny upír stáčel svůj útěk na západ, jako by chtěl svého pronásledovaltele zmást; ten se ale nenechá. Nastal čas na střet. Dlouho by již se stále ubývajícími silami nevydržel, a tak začal vymýšlet plán. Dlouho sice již nejedl, nepil ani nespal, ale lepší příležitost se mu již nenaskytne.

Rozhodl se tedy ostře odbočit na západ a pokusit se upírovi nadběhnout a zmást tak jeho počínání. Byl to sice riskantní krok, ale tímto tempem by již dlouho nevydržel a Bestie by mohla prchat do nekonečna – je přece nesmrtelná -  ale vlkodlaci nikoli.

Rozběhl se a rychle stočil směr na západ. Vložil do odrazů veškerou sílu a hnal se lesem, co nejrychleji mohl. Po chvíli musel zpomalit a kontrolovat pachy, kdyby náhodou upír nezměnil směr a on ho neminul.

Běžel ještě notnou chvíli a podle svých výpočtů, kterými vypočítal místo, kde by se, kdyby upír udržoval stejnou rychlost udržování a stáčení se na západ a poté na jih;měli setkat, stanul na malé mýtince.

Rostly zde malé nažloutlé kvítky a tvořily tak měkký žlutý koberec. Mezerami v korunách stromů sem dopadaly paprsky slunce oslabené postupujícím podzimem a tvořily na zemi roztodivné obrazce. Kolem mýtinky na jihu tekla lesní bystřina. Stromy se kolem tyčily jako přírodní hradba, neprostupná, ale krásná. Tichem plynoucího dopoledne se linuly jen tiché kroky potůčku spěchající po oblázcích na jeho dně.

Vlkodlak se zastavil a s těžkým oddechováním se svalil do trávy. Upír musel běžet delší vzdálenost a tak ho vlk očekával až za delší dobu.

S tichým mručením se postavil na třesoucí se nohy a pomalu došel k bystřině. Ponořil vyprahlou tlamu do vody a dlouze a hltavě se napil. Když dostatečně utišil svou žízeň, odplazil se do stínu stromů na okraji mýtinky. Tam si lehl do trávy a s kručením v žaludku upíral oči na sever, odkud očekával Bestii.

Když plynuly další a další minuty v zarytém tichu lesa, jako by varoval obyvatele před událostmi, které se zde měly odehrávat, cítil vlk, jak se mu vlévá nová síla do unavených končetin. S ušima nastraženýma a s hlavou položenou na tlapách dál sledoval okraj paseky. Čekal a čekal a když se stále nic neozývalo a ani neviděl žádný pohyb, začal pochybovat o správnosti svého plánu. Neměl radši dál pronásledovat upíra?

Vtom se z šera vynořila bílá postava Bestie. Byl to muž. Dlouhé tmavé vlasy mu vlály ve větru, purpurově karmínové oči upíral na vlka - náhle na nohou s ohrnutými tesáky a hrozivým vrčením. Byl značně vysoký a hubený, pod očima se mu rýsovaly fialové kruhy z únavy, lícní kosti mu ostře vystupovaly z pohledné tváře, na sobě měl notně špinavé kalhoty a tričko.

Odhalil velké a hrozivé špičáky v naoko přátelském úsměvu, ale přikrčil se do bojového postavení. Nevypadal unaveně a to vlka děsilo, ale když pomyslel na rodiče, vrátila se mu odhodlanost a divoce zavrčel. Vzápětí vyrazil vpřed a stejně tak Bestie. Srazili se a vlk se snažil zarýt tesáky do masa. Upír se zase soustředil na protivníkovo hrdlo.

Vlkodlakovi se podařilo kousnout Bestii, ale ta, když ucítila tesáky vlka, jej rychle a silně odhodila na druhou stranu mýtiny. Vlk s kňučením vstal. Upír střídavě syčel a vrčel na šelmu před sebou.

Znovu proti sobě vyrazili, ale tentokrát byl úspěšnější muž.

Kousl vlka do měkkého místa za krkem a oběť hned ucítila jed vtékající do rány. Vlk se snažil vykroutit z železného stisku, který ho svíral, ale upír ho kousal dál na různá místa s obrovskou silou a zuřivostí.

Vlkovi se konečně podařilo se uvolnit, kousnout jej do nohy a vyrvat kus masa. Upír zasyčel a stáhl se. Vlkodlak se odpotácel kousek stranou.

 Jed Bestie se mu dostal do ran a teď ho velmi silně oslaboval. Začal pochybovat o tom, zda boj vůbec přežije.

Přestal si olizovat rány a s vypětím všech sil se vrhl po nechráněném upírovi, který se snažil zastavit krvácení z hluboké rány. Ten rychle zvedl hlavu, ale bylo již pozdě. Spatřil pouze letící tělo vlka a pak ho srazil obrovskou vahou na zem.

Vlk se postavil upírovi na hruď a chystal se zaútočit, když jej Bestie znovu kousla do hrdla, ale tentokrát tak silně, že se vlkodlak nezmohl na jediný pohyb ani obranu, a jen podlehl síle nepřítelova stisku.

Upír se vlkovi snažil do rány vpustit dost jedu, aby se vlk alespoň na okamžik podvolil, ale když ucítil, že se nijak nesnaží vymanit z jeho sevření, vpouštěl ho čím dál více.

 Kdyby ještě pár vteřin pokračoval, bylo by množství pro šelmu smrtelným, ale najednou se silně vzepřela, upír takovou reakci nečekal a šelma se mu vytrhla,  s kňučením se odpotácela do šera a za chvíli zmizela mezi stromy. Pak už vítězný upír nezaslechl nic.

Mohl se dát do pronásledování vlka, aby jej konečně zabil, ale tento boj byl pro něj velkým zpožděním. Má jinou a důležitější práci. Nechá ho na pokoji a jestli následky jedu přežije a získá sílu a odvahu vrátit se, znovu se s ním utká v boji, ale tentokrát již nebude mít slitování. Utká se s ním jako s důstojným soupeřem. Ne jako s raněným prašivým psem na pokraji smrti.

Otočil se ještě jednou k místu, kde raněný protivník zmizel mezi stromy, vyčerpaně zamručel a rychlým klusem se vydal na jih. Přeskočil malou říčku a pokračoval dál.

Ano, má teď důležitější věci na práci. Někdo potřebuje jeho pomoc a kdo ví? Třeba se k němu přidá a porazí toho prašivého psa definitivně.

Zrychlil běh a s dychtivým očekáváním se vydal na dlouhou cestu tam, kde je ho teď nejvíce potřeba.

V hloubi duše však šeptal tichý hlásek, že to, co právě udělal, že nechal protivníka utéci, byla velká chyba. Zněl však tak potichu, že nedokázal překřičet hlas hrdosti a upír dál pokračoval na jih, tam, kde jej někdo očekával a potřeboval...