Život je krutá zkouška.

Jed

Vraťme se přibližně o dva měsíce zpět.

Sahlir se divoce zmítal na zemi. Noční můra – dalo by se říci, že jeho smysly obestíralo blouznění – ho děsila. Po čele, spáncích a po zádech mu stékaly stružky potu. Jed zcela ochromil jeho mysl a držela ji ve svých železných pařátech; za nic na světě ji nehodlala pustit. Nedokázal racionálně přemýšlet, ba skoro se ani nedokázal pohybovat. Nevěděl, zda-li upír nad ním opravdu stojí a cení na něj ostré zuby. Jeho tělo zachvátil třes.

 Ležel na zelenkavém mechu, slabé podzimní slunce na něj zářilo mezerami mezi zlatavými a rudými korunami stromů. Byl zase na mýtince, kde se vše stalo. Žízeň a možná i blouznění z jedu jej přivedlo zpět. Teď vedle něj zurčela říčka, rychle pospíchala a nahého muže, ležícího na jejím břehu, si pramálo všímala. Měla vlastní cíl, úkol, který musela splnit.

Byl zase doma. Kolem vířil sníh v bělostných spirálách, stoupal, klesal a vznášel se vzduchem. Stromy byly pokryty sněhovými závoji, závěje vloček se hromadily u jejich kmenů. Větve smrků, borovic a jedlí se ohýbaly pod tíhou jejich zimních peřin. Všude vládl klid a hrobové ticho. Nic nerušilo rozjímání malé vesničky schoulené na okrajích lesa. Nerušeně a tvrdě spala, netušila, že z jejího snění ji vytrhne strašlivá událost.

Sahlir však netrávil zimní noc ve městě, nýbrž se choulil mezi stromy. Vrčel a nosem nasával pachy kolem. Hledal jeden známý, jeden, který konečně utiší ten oheň v hrdle. Potřeboval krev, potřeboval utišit tu věčnou žízeň. Spalovala ho, mučila, skoro cítil, jak mu žár spaluje stěny hrdla a jícen.

Oběma rukama se chytil za krk, stiskl ho tak silně, že by se málem byl uškrtil. Když ruce odtáhl, málem vykřikl hrůzou. Nebylo to jeho tělo! Byl upírem, který mu té noci zavraždil rodinu.

Bělostná kůže se třpytila v bledém svitu měsíce, v ústech se mu tvořil jed, který jej sám právě ochromoval. Nechápal co se děje. Snažil se probudit, vytrhnout se z té střašlivé noční můry. Nešlo to... Nevěděl co dělat, hlásek v jeho hlavě mu však šeptal, ukazoval mu cestu: vedla mezi domy, temnými uličkami, kolem obitých rohů chaloupek. Radil mu, vábil ho, zcela mu předal jeho krvelačnost. Ukazoval mu stezku sněhem, táhl jej kupředu jako na neviditelném, ale přesto silném provaze.

Sahlir se snažil odporovat, škubal za lano a zarýval nohy do sněhu, ale přes všechnu snahu zjistil, že se jeho nohy pohybují, že kráčí vesnicí, tiše našlapuje a krčí se, aby jej nikdo nezahlédl.

Nechápal nic, co se s ním dělo. Necítil své pohyby, ani sněhové vločky, které mu pomalu dopadávaly na kůži. Chlad se mu nezakusoval do těla, naopak, jako by cítil oslabenou záři paprsků podzimního slunce na svém těle. Jeho srdce pomalu a tiše tlouklo, jako by již nemělo sílu dál tepat, jako by již nechtělo žít. Cítil ten pocit i v hlavě. Věděl, že nepřežije, že už je skoro mrtev.

Přesto znovu vdechl pachy. Mísily se, prolínaly a bylo těžké je rozeznat, nebylo však těžké najít cestu mezi starobylými chalupami. Připadalo mu, že cestu zná dokonale, jako by jí chodil každý den od svého narození. Záhadný pocit však připisoval hlasu, který mu stále barvil cestičku dál a dál.  

Po chvíli chůze stanul před malým rodinným domkem. Otřásl se. Znal ten dům. Pokusil se vzepřít, ale znovu jej neviditelná síla přitáhla zpět, jako by to byl jeho úděl, neodvratitelný osud.

Vkročil na dřevěné schody. Instinktivně přensel váhu dopředu, aby pod ním nezavrzaly. Znovu ho udivilo, jak to dokáže. Otevřel dveře a barevné mžitky zmizely.

Náhle ucítil pět jemně odlišných pachů, každý mu přesto lahodil na jazyku. Zavřel oči a vychutnal si je. V jeho hlavě stále křičel zoufalý hlásek. Slabá část krvelačné bytosti zatínala pěsti, křičela, vzpírala se, nebylo to však nic platné. Vraždící stroj postupoval dál.

Upír se proplížil chodbou a zamířil do obývacího pokoje až s hrozivou jistotou.

 Náhle zaslechl pět lidských srdcí. Bušila klidně, vyrovnaně a on je měl co chvíli utišit.

„Ne!“ zakřičel do ticha. Nikdo neodpověděl, jen oheň v jeho hrudi byl stále s ním, jako věrný stín.

Vzpíral se dál, ale bylo to, jako by sám tlačil proti mohutné kamenné hradbě. Po chvíli začal jeho vzdor ochabovat, věděl co má přijít a žádný odpor mu nemohl pomoci. Jeho mysl zaujala pasivní postoj; prázdná bytost.

Potichu se vplížil do malého pokoje. Většinu prostoru vně místnosti zabírala vlká křesla, stará a značně omšelá pohovka, malý otlučený dřevěný stolek. Na zemi ležel tmavý koberec, špína se nedala rozeznat od barvy. Prostor osvětlovaly dvě lampičky mléčným světlem a jejich stíny se odrážely na oprýskaných světle vyhlížejících zdech, kde tvořily hrozivé obrazce. U jedné ze stěn stála malá skříňka, které hrozilo, že se každou chvíli rozpadne na malé třísky. V rohu pokoje blikala a svítila malá televize, ze které vycházel chrčivý zvuk, jakoby už byla v posledním tažení. Kolem ní se hromadilo několik lidí.

Otupěle si prohlížel rozzářené oči dětí a spokojené a poklidné obličeje jejich rodičů. Znal to místo do posledního detailu, ale jen maně si uvědomoval, že je to jeho pravý domov a kořist sedící kolem stolku a televize je jeho rodina.

V hrudi se mu vzdouvalo sotva slyšitelné vručení.

Napjal svaly, nakrčil se do útočného postoje a očima si na nepatrný zlomek vteřiny naposledy zkontroloval pozice jeho obětí. V tu chvíli vyrazil...

Přihnal se do místnosti jako hurikán. Popadl stoleček, zmáčkl jej a odhodil divoce stranou. Všichni lidé zděšeně vyskočili a děti začaly křičet. V mysli se mu vzpínal strach jako splašený kůň. Kdyby dokázal ovládat tělo, otočil by se zády k těm strachem staženým tvářím jeho rodiny.

Skočil po nejbližsím členovi rodiny. V jednom okamžiku stál uprostřed pokoje a v druhém již svíral hrdlo dítěte, z kterého prýštila krev a potřísnila mu tu cizí, zabijáckou bledou kůži. Pustil bezvládné tělo na potřísněnou zem a v několika dalších sekundách pozabíjel i zbytek „lidských bytostí“.

Přísahal, že kdyby mohl plakat, vyplakal by potoky. Kdyby se mohl zabít, udělal by to s náruživou radostí.

Náhle se oheň rozehřál s intenzivní silou. Spaloval mu jícen. Rychle se rozhlédl po podlaze potřísněné rudou krví. Věděl co teď má následovat, ale celá jeho osobnost se tomu snažila bezúspěšně vzepřít.

Upír přešel k nejbližší kořisti. Jeho uši zaznamenaly slabý třepotavý zvuk doznívajícího srdce. Zuby rychle protrhl kůži na krku a slabý tlukot srdce utichl. Hladově hltal horkou krev. Jeho hlad utišily tři oběti – ostatní byly spíše pro výstrahu. Rozhlédl se po pokoji, který se v pár sekundách proměnil v krvavou lázeň.

Setřel si hřbetem ruky krev ze rtů a potěšeně zavrčel. Tichý hlas v podvědomí krvelačné bytosti se rozkřičel s nebývalou silou. Bylo však příliš pozdě. Dílo bylo dokonáno. Syn zabil svou vlastní rodinu. Už si nedokázal vybavit zdali je součástí upírova těla, nebo je stále ten muž otupený jedem. Věděl jen, že musí utéci, že mu hrozí nebezpečí.

Najednou byl zase ve svém těle. Jeho oči si pomalu přivykaly na ostrý svit podvečerního slunce. Ležel nahý, opět na břehu říčky. Nad ním se skláněl upír. Uhlově černé vlasy mu splývaly dolů jako zkažená voda, od vyceněných zubů odskakovaly paprsky slunce.

Přepadl jej strašlivý děs, ale i touha po pomstě. Vymrštil se na nohy a zavrčel.

Vtom se před ním ten šílený muž proměnil ve vlka. Jeho úlek byl téměř dvojnásobný než prve. Dlouhé černé chlupy na zátylku se mu ježily a z hrdla vycházelo hrozivé vrční. Z tesáků mu kapala krev a pěna.

Teprve po několika sekundách zjistil, že se nachází v těle upíra. Teď mu hrozilo nebezpečí od  vlkodlaka pološíleného hněvem a strachem a polomrtvého kvůli jedu. Nic na jeho blouznění nemělo pravý smysl. Střídavě se ocital v těle upíra a ve svém – vlčím těle. Střídavě útočil na bělostnou postavu potřísněnou krví a na zuřivého vlkodlaka, který sám nevěděl co dělá.

V rukou a v nohou cítil bodavou bolest jak se mu zarývaly ostré tesáky vlka a špíčáky upíra do těla. Udivilo ho však, že jed, který měl po upírově kousnutí ochromovat jeho tělo, nepůsobil.

Naopak – jakoby jeho spalující plameny ustupovaly od konečků prstů ven z těla. Znovu cítil vůni podzimní hlíny, podvečerní svit slunce na tvářích a zelenkavý mech měkký jako ta nejkvalitnější peřina mezi ztuhlými prsty. Slyšel tiché zurčení potůčku, vedle kterého svá muka prožíval. Který mu jediný dělal společnost.

Silně vdechoval vůně lesa. Snažil se vypudit ty děsivé obrazy útočícího vlka a vražedného upíra.

Jejich intenzita se zmenšovala – již věděl, kdo je a kde se nachází. Dokázal racionálně přemýšlet. V hlavě se mu rodil jednoduchý, přesto uspokojující plán. Celou svou myslí se upínal na jedinou věc – přežít ta muka a pomstít se. Zabít toho vraha a jednou provždy vymazat jeho zlověstnou tvář ze své mysli. Omluvit se své rodině, kterou tolik miloval a zradil.

Poslední obraz jej zaujal. Vžil se do něj plnou silou. Viděl Bestii, jak objímá dívku. Překrásnou černovlásku. Nevěděl, kdo ona neznámá je, ale podle sněhově bledé pleti poznal, že se jedná o upírku. V očích měla strach, bolest a něco, co nedokázal rozeznat. Vztek smíšený s láskou. Jakoby oba city sváděly lítý boj o to, kdo zvítězí a v oné neklidné mysli převáží. Něco v jejích křivkách prozrazovalo křivdu, kterou pečlivě skrývá před okolím. Jakoby jí někdo, koho velmi miluje, ublížil, a to ji teď tížilo na srdci.

V očích upíra byla bolest z loučení. Strach z nadcházejících dnů a obavy o tu nádhernou dívku v jeho náručí. A náznak zuřivosti.

 To ho potěšilo. Jakoby dokázal číst upírovy myšlenky.

 Zklamal. Boj, který se před pár týdny odehrál mezi vlkodlakem a upírem, dosud nebyl dobojován. Bestie udělala chybu, že nezabila nepřítele. Vlk se znovu vzchopí, tentokrát v mnohem větší síle a imunitě vůči jeho jedu. Tentokrát si není jist výhrou. Strach ze ztráty své družky. A kupodivu srach o přežití.

To jej potěšilo do největší možné meze. Strach. Jeho energie, jeho průvodce a nábojnice. Tentokrát neměl co ztratit. O život se nebál. Družku ani rodinu neměl. Jeho společníkem byla zuřivost a chuť pomstít se. Zavraždit vinného.

Z hrdla se mu vydralo vrčení, které se neslo k nebi.

Náhle jej něco napadlo. Co by upíra nejvíce zarmoutilo?

Znovu si prohlédl poslední obraz v jeho mysli. Černovláska v objetí Bestie. Upírův život nebyl tak důležitý. Milovaný člověk za milovaného člověka. Druh za druha. Zabít osobu jeho přežití.

Jeho plán nabral nový směr. Nezaobíral se nevinou té dívky. Ostatně je to upír a vlkodlaci upíry zabíjí.

V jeho představách se skláněl nad tělem dívky. Černé vlasy jako tmavý závoj kolem hlavy, oblčej stažený do bolestné grimasy, ústa stáhlá do tenké linky. Vlčí tesáky prokusující bělostnou kůži na hrdle oběti.

Z úvah ho vytrhl silný závan vzduchu.

Rychle otevřel oči. Nebe nad ním mělo inkoustovou barvu, od říčky foukal chladivý větřík a chladil jeho rozpálené tělo. Mech pod ním byl zahřátý jako kamna. Náhle jej přepadla myšlenka délky jeho pobytu na louce. Souboj se odehrál na počátku podzimu, kdy byly dny ještě poměrně dlouhé a listí se pozvolna barvilo do zlatavé barvy. Teď byly koruny stromů holé a vítr nabyl na síle a ostrosti, první sníh již byl tentam. Počáteční náznaky chladného údobí již odešly. Nastala zima. Hádal, že na louce strávil alespoň dva měsíce, ne-li více.

Pomalu se postavil na nohy a jemně zavrávoral. Když znovu našel půdu pod nohama pokusil se o několik váhavých kroků. Nohy ho bolely, stejně tak záda a ruce. Rány po těle byly již zacelené. Upíří jed se o vše postaral a navíc mu Bestie zajistila imunitu.

Samolibě se usmál nad hrdostí upíra, ne kterou zanedlouho doplatí.

„Nejvyšší čas k pomstě!“ Jeho hlas zněl jako skřípání starých pantů u dveří jejich domku. Odkašlal si a zkusil to znovu. Tentokrát zněl o něco lépe.

Po několika protaženích ztuhlých svalů se pokusil přeměnit ve vlka.

Z nahého ztuhlého muže se stal obrovský černý vlk s tesáky velkými jako dětské předloktí.

Ve vlčím těle si mnohem silněji uvědomoval hlad, který doteď přecházel, ba vůbec si ho nevšímal.

Vlk zvedl svou obrovskou hrozivou hlavu a zavyl k měsíci nacházejícímu se právě v úplňku.

Když se dlouhý tón vznášel nad korunami stromůa stoupal k uhlově černému nebi, běžel již obrovský vlk tmavým podrostem posilnit se na poslední boj.

Tentokrát jeden zemře. A on si byl jistý, že Bestie musí prohrát!